SOMA, spol. s r.o.

Podrobnosti

Kategorie: Exkluzivní rozhovory

Dilema českého průmyslu: jít dál cestou závislosti, nebo svobody?

„Rád bych prostoru ve vašem časopise využil k otevření diskuse o dalším směřování českého průmyslu, respektive o klíčových faktorech pro úspěch celého našeho hospodářství i pro naplňování českého národnímu zájmu,“ říká Ladislav Verner, generální ředitel lanškrounské společnosti SOMA, která se za 30 let podnikání stala lídrem v oblasti vývoje, výroby a prodeje flexotiskových strojů.

Z vlastními finálními a vysoce inovativními výrobky se firma prosazuje u zákazníků na globálním trhu, což je podle jejího zakladatele jediná perspektivní a desítkami let ověřená cesta k bohatství a prosperitě. Svoje názory a zkušenosti opakovaně sdílí na prestižních podnikatelských fórech, na kterých v předchozích letech prezentoval mimo jiné „Diagnózu českého průmyslu“. Nyní vyzývá další podnikatele, politiky i odborníky k hledání shody na českém národním zájmu, na jeho přesné definici a hlavně realizaci.

Společnost SOMA, která byla založena v roce 1992, má v sobě hluboce zakořeněné hodnoty, jako je silná vůle, velké odhodlání a touha uspět. Právě díky tomu je dnes firmou se zhruba 250 zaměstnanci a více než miliardovým obratem. V tvrdé mezinárodní konkurenci vyniká především dovedností vyvinout, vyrobit, prodat a servisovat hodnotné stroje, které jejím zákazníkům pomáhají zdolávat nejrůznější výzvy. S vírou, že se tvrdá dřina vyplácí, nabízí jedinečné technologie, které vyvíjí ve vlastním technologickém centru SOMA Globe. Letos mimo jiné dokončuje výstavbu nového závodu s 6-tisíci m² nových montážních ploch. „Dobře hospodařit v rodině, ve firmě nebo ve státě není až tak složité. Je to pořád o těch stejných principech, jako je co největší míra svobody a nezávislosti a používání selského rozumu, na což se v naší zemi bohužel posledních 30 let zapomínalo,“ otevírá Ladislav Verner náš rozhovor.

Na úvod se zeptám, jaké konkrétní zkušenosti z vašeho podnikání byste chtěl přenést do českého průmyslu v širším měřítku?

Celé naše podnikání od roku 1992 stojí na myšlence, že lidské znalosti a vědění jsou jediným zdrojem kapitálu a rozhodující produktivní silou. Naše znalosti a dovednosti jsme dokázali přetvořit do výroby flexotiskových strojů, které potiskují až 70 % veškerých obalů, používaných v supermarketech po celém světě. Když se blíže podíváme na náš obrat, vidíme, že vlastní finální výrobky prodáváme opravdu globálně. Samozřejmě, že máme i zkušenosti z pozice subdodavatele, ale od roku 1998 jsme dominantně firmou s vlastním vývojem a výrobky s velkou přidanou hodnotou, která je vyjádřena vysokou mírou lidského umu. Stali jsme se součástí vyspělého světového trhu, kde konkurujeme s high-tech výrobky. Našeho úspěchu jsme dosáhli díky receptu, který je osvědčený po staletí. Jestliže něco umíme a jsme v tom dobří, máme mnohem větší šanci mít se lépe než ti, kteří nabízejí jen levnou pracovní sílu. Vydali jsme se cestou high-tech s výhodami, které jsme po roce 1990 měli. Byli jsme na tom technicky podobně jako nejvyspělejší země světa, vůči kterým jsme ale po 40 letech vlády komunistů měli nižší životní úroveň i mzdy. Finálně jsme tedy mohli nabídnout špičkový výrobek, ale cenově příznivější oproti našim konkurentům. Na základě vysoké míry lidského umu ve všech profesích jsme se dostali od zastaralé divize Tesly Lanškroun postupně k vývojovému centru a nyní i novému závodu, který budeme kolaudovat v příštím roce.

Předpokládám, že tyto faktory považujete za klíčové i pro definici českého národního zájmu?

Můj apel nebo výzva je především o tom, abychom sjednotili českou podnikatelskou a politickou scénu pro budoucí prosperitu české ekonomiky. Proto si potřebujeme moudře definovat český národní zájem, na kterém se všichni hlavní aktéři shodnou v jakékoli době. Mimochodem, v sousedním Německu si národní zájem definují a upřesňují každoročně od roku 1947. Zásadní otázkou je, čím a jak dosáhneme národní suverenity, rostoucího blahobytu, efektivního fungování státu nebo respektu k základním hodnotám. Dovolil jsem si na konci minulého roku, kdy se formovala nová vláda, napsat jakési programové prohlášení vlády za průmysl a obchod. To jsem prezentoval i na konferenci „Klíčové faktory úspěchu 2021“, kterou pořádala společnost Comenius u příležitosti vyhlášení soutěže „Českých 100 Nejlepších“ na Pražském hradě. Stručně řečeno, navrhuji, abychom po 30 letech, kdy jsme šli jen dočasně výhodnou cestou subdodavatelského průmyslu, preferovali vlastní finální výrobky českých firem. Právě díky tomu dosáhneme nezávislosti, znalostní ekonomiky, konkurenceschopnosti, možnosti volby, skutečné svobody a prosperity.

Jakým způsobem lze podle vás český národní zájem realizovat?

Potřebujeme k tomu buďto opravdového státníka, který nás o tom přesvědčí, zaujme a povede, anebo stačí management státníka. Tedy řízení státu s jasně stanoveným cílem, respektive českým národním zájmem, který se bude neustále naplňovat prostřednictvím aktivit a politiky jakékoli vlády. Podle mého názoru najdeme vlastní cestu tehdy, když narovnáme záda, zvedneme hlavu a nebudeme se dívat na to, co vyhovuje především jiným. Bohužel, nyní doplácíme i na to, že za posledních 30 let se pouze dvakrát sešli příslušní reprezentanti státu za účelem diskuse o národním zájmu. Jinak máme spoustu různých dílčích strategií, ale žádná neříká, čím začít. Jestliže jsem v roce 2018 před lídry českého průmyslu prezentoval „Diagnózu českého průmyslu“, byl jsem velmi potěšen, když o rok později ministr Karel Havlíček představil inovační strategii České republiky pro roky 2019 až 2030. Naše firma byla dokonce v roli konzultanta. Nicméně výsledkem jsou pouze částečné úspěchy a zůstala jen marketingová kampaň „The country for the future“. Problém je v tom, že pořád nevíme, co má být společným cílem a výsledkem – tedy vlastní finální výrobky českých firem.

Mohou pomoci i další aktivity, jako je třeba výzva k tzv. druhé transformaci ekonomiky, za kterou stojí uskupení osobností z tuzemského byznysu?

Byl jsem potěšen, že autoři výzvy použili některé moje myšlenky a formulace, ale podstatnější je si přiznat, že tzv. druhou transformaci zřejmě potřebujeme hlavně kvůli nepříliš povedené první transformaci ekonomiky z 90. let. Tehdy u nás byly tisíce podniků s vlastními finálními výrobky, které ale vesměs nevyužily možnosti nasytit nové otevřené trhy. Raději se vydaly cestou hledání svých strategických partnerů a staly se dobrými subdodavateli, bohužel nefinálních výrobků. Můžeme to nazvat jako východoevropský princip globalizace, který na rozdíl od západoevropského principu globalizace ustupuje od strategie mít vlastní výrobky a prodávat je na globální trh. Je to promarněná šance zvláště v kontextu našeho vstupu do Evropské unie, kde jde především o obchod. My ale nemáme s čím obchodovat, protože s naší produkcí a kapacitami obchoduje zahraniční kapitál. Na začátku transformace přitom stačilo hlavně inovovat a mohli jsme také jít západoevropskou cestou bohatství a prosperity. Místo toho u nás stále rozšiřujeme skupinu lidí s nižšími příjmy, kteří sice nejsou chudí, ale zároveň ani nemají šanci stát se střední třídou, která v každé společnosti tvoří celkovou životní úroveň. Kdo tvrdí něco jiného, záměrně nemluví pravdu nebo neví, o čem je řeč.

Co konkrétně lze pro zlepšení tohoto vývoje udělat?

Inspirovat se můžeme v zemích s tržně vyspělou ekonomikou. Jsou to světoví exportní lídři jako Německo, které si i po 30 letech od naší první transformace udržuje před námi stále stejný náskok v životní úrovni. Tamní vláda ctí západoevropský princip globalizace a výsledkem je perspektivní kruh prosperity v zemi s tisíci podnikateli, výrobky vysoké přidané hodnoty, velmi kvalifikovanou pracovní silou a vysokou průměrnou mzdou. Jen pro srovnání dodám, že Německo má vyšší roční obchodní přebytek, než jaký dohromady tvoří součet všech ostatních členů EU. A to hlavně díky tomu, že jsou Němci schopni doslova nakrmit světové trhy vlastními výrobky. To, o co je u nich doma nejmenší zájem, tedy práci s nízkou přidanou hodnotou a nízkou mzdou, práci pro nekvalifikovaná pracovní místa a pro málo vzdělanou pracovní sílu, posílají svým subdodavatelům nefinálních výrobků ve střední a východní Evropě. Takovou šanci jsme měli taky, ovšem u nás se 30 let aplikuje něco jiného.

Dnes se nemůžeme vymlouvat na pandemii, skutečným problémem je, že se jako země tisíců subdodavatelů nefinálních výrobků dostáváme do začarovaného kruhu stagnace. Ztrácíme výhodu levné pracovní síly, která je na východ od nás ještě levnější. Příčiny tohoto vývoje jsou v historickém omylu z roku 1990, kdy byla naše konkurenceschopnost nahrazena spoluprací s konkurencí. Všichni přitom víme, že v byznysu není nikdo, kdo by chtěl pomoci ke zrození a růstu svého konkurenta. Když k tomu připočteme vliv klientelismu a politické korupce, zjišťujeme, že přidaná hodnota vyjádřená mírou lidského umu v českém průmyslu neustále klesá, což potvrzuje fakt, že výrobní firmy hledají především operátory. V takové ekonomice, kterou banka JP Morgan zařadila už v roce 2017 kvůli nepoměru mezi HNP a HDP mezi rozvojové, chceme teď desítkami miliard korun subvencovat podnikatelský záměr koncernu VW na výstavbu Gigafactory. To je neuvěřitelné. Přitom jako Československo jsme před 100 lety byli otevřená, rozvinutá a nezávislá ekonomika s řadou úspěšných průmyslníků.

Bude možné tuto reputaci opět obnovit?

Věřím, že ano, ale po tom musí být ve společnosti poptávka. Ta obvykle přichází v horších časech, které jsou zřejmě před námi. Snad i příklad naší firmy nastaví pravdivě zrcadlo lidem, kteří o budoucnosti českého průmyslu rozhodují. Obecně jsem optimistou a nechci, aby moje slova vyzněla jako samoúčelná kritika. Podle mého názoru, který vychází z přímých zkušeností s českým průmyslem, se však musíme chtít porovnávat s těmi nejlepšími na světě. Pokud se česká ekonomika nezačne přeorientovávat na produkci vlastních finálních výrobků, budeme klesat dalších 30 let. Pokud dneska začneme, máme šanci se za 30 let dostat na trajektorii, kterou jdou po celou svoji historii země jako Německo, Švýcarsko, Rakousko, Belgie nebo Holandsko. Potřebujeme se ale sjednotit pro český národní zájem, pro jasný politický program, který bude skutečně ctít a respektovat západoevropské principy globalizace. Jestliže stále mluvíme o tom, že chceme být součástí západního světa, musíme se tak i chovat a konečně se vydat na
cestu konkurenceschopnosti, svobody a nezávislosti.

Průmysl Dnes