SOMA, spol. s r.o.

Podrobnosti: Kategorie: Exkluzivní rozhovory

Soma cr 18 O čem se (ne)mluví aneb jen ekonomická svoboda a nezávislost tvoří bohatství

Navzdory šikovnosti a schopnostem, které v naší české „kotlině“ nepochybně máme, se nám bohužel z různých důvodů stále nedaří naplňovat slibný ekonomický potenciál. „Osobně mě mrzí a štve, že jsme především svojí bojácností, servilitou a lokajstvím dopustili, že je v České republice doslova každým dnem méně a méně míry lidského umu, se kterým stojí a padá naše úspěšnost v globální ekonomice,“ říká Ing. Ladislav Verner, generální ředitel společnosti SOMA, která v Lanškrouně vyvíjí, vyrábí a do celého světa prodává špičkové flexotiskové stroje.

„Před více než 30 lety jsme přinesli do naší republiky úplně nový průmyslový sektor. Začínali jsme z nuly, ale vydrželi jsme a dokázali, že to jde i jinak, než nám po roce 1989 říkali a radili rádoby ekonomové, kteří nikdy v životě nepodnikali a živili se pouze politikou nebo klientelismem,“ otevírá náš rozhovor podnikatel, který je zároveň aktivním účastníkem významných byznysových a ekonomických fór či konferencí.

Letos v květnu jste se zúčastnil konference „Jak Česko proměnit v lídra aplikovaného výzkumu a vývoje“, kterou pořádal Svaz průmyslu a dopravy. Konference také v kontextu končícího volebního období současné vlády zhodnotila, že inovační potenciál českých firem zůstává i vinou neefektivní podpory nenaplněn. Vidíte to podobně?

Vidím to tak, že u nás se sice mezi politiky i zástupci průmyslu už dlouhá léta mluví o tom, že jsou pro nás důležité vzdělání, věda, výzkum a inovace, ale z hlediska reálných výsledků a jejich uplatnění v praxi jde spíše o marketingové proklamace. Potvrzují to i výsledky, které na konferenci prezentoval profesor Miroslav Václavík z výzkumně-vývojové společnosti VÚTS. Jedním z jeho výstupů byla přehledná tabulka s daty z Rejstříku informací o výsledcích (RIV), kterých bylo za období 2023/2024 dosaženo při řešení výzkumných aktivit s poskytnutou podporou z veřejných i soukromých zdrojů. Podle těchto dat se v 80 % případů jedná o publikační výsledky. Nové technologie, patenty nebo prototypy jsou zastoupeny pouze v řádu jednotek procent. Když se na to podívám očima podnikatele – hospodáře, který po více než 30 letech působení v globální ekonomice ví, že cesta k úspěchu vede jen přes vlastní um a originalitu výrobků nebo služeb, jde o vyhazování desítek miliard korun oknem. Jsou to neefektivně a nezodpovědně vynaložené peníze, které zejména stát opakovaně dává i do dalších projektů s údajnou vyšší přidanou hodnotou. Příkladem může být plánovaná investiční pobídka 10 miliard korun do výroby čipů v Rožnově pod Radhoštěm. Budou ale mít tyto prostředky jiný efekt než to, že se projeví ve mzdách a odvodech zhruba 4-tisíc zaměstnanců? Ve skutečně tržně rozvinutých ekonomikách jsou tyto investice hlavně o tom, že se high-tech výrobky (nejen čipy) následně implementují u dalších místních výrobců. Od nás se pouze vyvezou, protože finální high-tech výrobky tady ve větším měřítku chybí. To vše je důsledkem národohospodářské politiky, která se stále řídí zastaralým parametrem – mírou nezaměstnanosti. Říkám si, že se zkušenostmi a schopnostmi lidí, které v naší zemi máme, snad ani není možné, abychom dál šli tou stejnou cestou hlouposti, závislosti a nakonec bídy.

V rozhovorech mluvíte o potřebě kvalitní a suverénní české národohospodářské politiky opakovaně. Proč je toto téma podle vás tak aktuální a rezonující zrovna teď?

Každý zodpovědný občan by se měl nejen před volbami zajímat třeba o to, jak budou řešeny deficity našeho státního rozpočtu, který skončil pouze pětkrát (!) od roku 1993 v přebytku. Měl by se politiků ptát, jak zvýší příjmy státu a zredukují náklady, abychom nebyli tak zadlužení? Každý dospělý člověk musí rozumět tomu, že dluhy se splácejí a že mají svůj strop. To jsou důvody, proč vnímám tato vážná národohospodářská témata nyní jako důležitější než příběhy jednotlivých firem v našem průmyslu. Rád samozřejmě sdělím, jestli jsme jako SOMA uspěli s technologickým centrem v Atlantě, protože i tím přinášíme do našeho hospodářství určitá pozitiva, ale do budoucna je rozhodující něco jiného. Je to otázka, jak bude vypadat hospodaření našeho společného státu, který se jmenuje Česká republika.

Zkusme si tedy tu otázku položit. Co nás bude živit a co bude „byznysem“ České republiky?

Myslím, že není třeba z toho dělat vědu. Stačí zůstat u rozumu běžného člověka, kterého odmalička formuje rodina. Moji rodiče, kteří byli válečná generace, měli v životě zásady, které převzali zase od svých rodičů. Už ti jim říkali, že pokud se chtějí mít v životě lépe, musejí dávat pozor ve škole, musejí se chtít něco naučit a něco umět. Právě tu znalost nebo dovednost pak můžeme ve světě prodat a nemusíme mít strach o práci. V případě našeho hospodářství si položme otázku, jaká kategorie práce je u nás dominantní? Respektive, čím se naše ekonomika živí? Zjistíme, že je to operátor výroby. Postaru se tomu říkalo nádeník – nekvalifikovaný člověk, který vzal jakoukoli práci, aby si vydělal aspoň na chleba. Naopak lidé, kteří něco uměli, byli i v dobách krizí nenahraditelní. Právě v tom vidím problém naší dnešní společnosti. Pokud se chceme srovnávat s těmi lepšími, nesmíme se spokojit s rolí nádeníků, kteří pracují u lisů nebo montážních automatů. Vždyť taková práce, když se na ni podíváme až „primitivní“ úvahou o existenci jakékoli společnosti, firmy nebo rodiny, nemá žádnou perspektivu. Bez vlastního výrobku nebo služby zkrátka nemáte šanci „mít se líp“.

Mít se líp znamená posunout se ke svobodě, nezávislosti a prosperitě. Čím začít, aby tyto hodnoty měly ve společnosti vyšší váhu než obavy z nezaměstnanosti a chudoby?

Musíme o tom začít mluvit a nazývat věci pravými jmény. Celý život jsem se držel toho, že nemůžu přece věřit tomu, co se příčí selskému rozumu. Z domova jsem věděl, že mi nikdo nic nedá zadarmo. Kde jsou dnes, kdy sledujeme rekordní deficity státních rozpočtů, lidé, kteří by nám to měli neustále dokola říkat? Proč o tom nemluví nikdo ze Svazu průmyslu, Hospodářské komory nebo poradních orgánů vlády? Může tento stav někomu rozumnému vyhovovat? Odpověď je možná nebezpečná v tom smyslu, že to zřejmě někomu vyhovuje. Obávám se ale, že to dříve nebo později dožene každého z nás. Všichni chceme mít kvalitní a dostupné školství, zdravotnictví a rostoucí důchody, ale nikdo neřeší, z čeho se to všechno zaplatí. Zvykli jsme si hospodařit na dluh, ale kde jsou řešení v oblasti příjmů? Ty přijdou jenom v situaci, kdy prodáváte nějakou míru lidského umu. K tomu potřebujete mimo jiné kvalitní školy, ovšem u nás došel průmysl tak „daleko“, že i kdyby mávnutím kouzelného proutku každá škola vypustila jen studenty s červenými diplomy, drtivá většina z nich nenajde uplatnění odpovídající kategorii nejvyššího vzdělání. Není tady totiž trh práce, který by vyžadoval odbornou kvalifikaci ani pro dříve tak běžné profese, jako jsou třeba nástrojáři.

Pesimista by řekl, že jsme zemí promarněných příležitostí a že naše nehospodárnost je už vlastně „normální“. Na jednu stranu je naše HDP v paritě kupní síly na 91 % průměru EU a z tzv. nových členských zemí jsme třetí nejbohatší (po Maltě a Kypru). Na druhou stranu reálné příjmy domácností klesají a životní úroveň stagnuje. Přesto se zdá, že zásadní impuls k větším změnám – potřebným reformám stále chybí. Čím to je?

To má i svoje historické souvislosti, kdy u nás hned po roce 1990 došlo k přerozdělování obrovského majetku, ale nebyl to bohužel řízený proces, který by měl pevné mantinely. Místo hospodárného využití získaných aktiv jsme sledovali mnohdy až mafiánský hon za penězi. Hlavním pozitivem z prodejů majetku státu byly příjmy v řádu biliónů korun. Přesto ale stát jen výjimečně hospodařil s přebytky rozpočtů, ze kterých se dnes už pouze na dluh financují především běžné výdaje. Jsem přesvědčen o tom, že jsme měli náš společný kapitál nikoli spotřebovat, ale zhodnocovat jako v každé tržní ekonomice – investovat do našich i zahraničních firem tak, aby se nám investované zdroje vracely do rozpočtů. Tak ale nikdo doteď neuvažuje, ani o tom nemluví. Zřejmě proto, že část lidí, kteří za těmito rozhodnutími stáli, pořád ovlivňuje politiku a veřejný život. Takže souhlasím, že to byla totálně promarněná příležitost. Ve srovnání s tehdejší dobou jsou dnešní příležitosti neporovnatelně menší a náš manévrovací prostor se po přiklonění se k dominantnímu subdodavatelství bez vlastního vývoje a výrobku výrazně zmenšil. Nechci ale, aby to vyznělo jen poraženecky. Pořád máme možnost řešit problémy klidně a s rozvahou. Přestože přicházíme do kritického období, vidím naději, že každá krize ukáže nové cesty a nové lídry, kteří to posunou dál.

Průmysl dnes tvoří přibližně 28 % hrubé přidané hodnoty české ekonomiky, což je evropský nadprůměr. Dominantním sektorem jsou služby s podílem přes 60 %. Věříte tomu, že Česká republika bude nadále takto výrazně průmyslovou zemí?

Naše země se nachází v takové části světa, kde se nelze opřít o přírodní bohatství či o turistiku do té míry, aby nás to všechny uživilo. Jiná cesta než průmysl podle mě neexistuje, protože i zmíněné služby jsou vždy až sekundární sférou ekonomiky. Nezapomínejme ani na ohromnou tradici, která tady byla silná ještě před 35 lety. Navzdory éře komunismu byl ve skoro každém podniku finální výrobek a s ním šance něco inovovat. Byli jsme schopni vyrábět tisíce produktů od knoflíků až po zařízení pro jaderné elektrárny, u jejichž dostaveb si dnes pro naše firmy pracně vyjednáváme aspoň symbolický podíl zakázek v oblasti high-tech. Právě na tom lze ukázat zásadní rozdíl oproti zemím s vyspělou ekonomikou, které se nikdy dobrovolně nezbaví práce s nejvyšší mírou lidského umu a přidanou hodnotou. Naopak chtějí mít ve své zemi kvalifikovanou práci pro lidi, kteří svou kvalitu a zkušenosti předávají dalším. To jsou principy, které se, s nadsázkou řečeno, musí tisknout na čepice.

Mluvil jste o naději do budoucna. Kdo by měl být jejím nositelem?

Nadějí jsou všichni, ať už jednotlivci nebo firmy, kteří v Česku podnikají s vyšší mírou lidského umu a přidané hodnoty. To jsou podle mého názoru hrdinové – noví Baťové a Kolbenové, kteří musejí překonávat těžké podmínky. Možná to mají dokonce ještě těžší, protože na rozdíl od současné doby tehdy řada základních principů života jednoznačně platila. Jinak ale musí každý začít sám u sebe. Může to být zaměstnanec u lisu, který se sám sebe zeptá, proč se živí podřadnou prací, když je původně vyučený v řemesle jako nástrojář nebo zámečník? Možná, že je to pro něj pohodlné, protože má zatím dostatečný příjem na to, aby uživil rodinu. Jak je ale možné, že nenajde ve svém oboru a regionu lepší uplatnění? To jsou základní otázky, na které musejí lidé dostat pravdivou odpověď. Tím to musí začít. Nemám pochyb o tom, že je u nás dostatek potenciálu v lidech, kteří najdou řešení i pomyslné světlo na konci tunelu, ale bude to bolet a nebude to zadarmo. Věřím, že další generace si dá pozor, aby se chyby, kterými jsme si za 35 let společně prošli, už znovu neopakovaly.

Průmysl Dnes