SOMA, spol. s r.o.

Podrobnosti

Kategorie: Exkluzivní rozhovory

Finální výrobky českých firem jsou jedinou cestou k prosperitě

„Letošní volby do představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR (SP ČR) potvrdily sílu vlivu zahraničních nadnárodních korporátů v průmyslu na českém území,“ říká Ing. Ladislav Verner, jeden z kandidátů na pozici člena svazového představenstva a generální ředitel lanškrounské společnosti SOMA, která je výrobcem špičkových flexotiskových strojů.

Přestože si volitelé nakonec vybrali jiné kandidáty, je ochoten dál sdílet zkušenosti z úspěšného podnikání a zapojit se do celospolečenské diskuze o tom, kudy vede cesta k dlouhodobé prosperitě naší země. To potvrdil už v minulých letech, kdy prezentoval kolegům z byznysu i vládním činitelům své přednášky „Diagnóza českého průmyslu“ a „Český národní zájem“. Kromě toho je členem Rady expertů České manažerské asociace, která již od roku 2017 vyzývá českou vládu k podpoře českých firem i finálních výrobků s vysokou přidanou hodnotou.

„Do představenstva SP ČR jsem kandidoval jako český podnikatel, jehož zájmy v podnikání, tedy vlastní finální výrobky technologického charakteru s vysokou mírou lidského umu v jejich vývoji, výrobě a prodeji do celého světa, by měly být totožné se zájmy průmyslového státu myslícího na svoji budoucnost. Alespoň ve všech západoevropských státech tomu tak je. Před volbami jsem cítil podporu široké veřejnosti, řady kolegů českých podnikatelů a manažerů. I ve volbách jsem dostal slušnou důvěru volitelů, nicméně nebyl jsem zvolen, neboť jsem nebyl vybrán. Použitý způsob voleb se zaplánovanou kooptací to nedovoluje,“ komentuje průběh květnových voleb, ve kterých byl do čela SP ČR zvolen Jan Rafaj. V prezidiu svazu ho doplňuje šest viceprezidentů a zvoleno či kooptováno bylo také deset členů představenstva. Zástupců ryze českých průmyslových firem je mezi nimi menšina.

SP ČR po volbách vede Jan Rafaj, původně právník, který vždy pracoval zejména pro nadnárodní korporace. Bude schopen hájit zájmy českého průmyslu?

Svazové představenstvo je opět složeno převážně z „korporátních úředníků“, z nichž mnozí již svými postoji v minulém představenstvu potvrdili, že nikdy nepůjdou proti zájmům svých chlebodárců, a to bez ohledu na zájmy menších členů SP ČR i naší republiky. Pro orientaci čtenářů jen krátce vysvětlím, že zahraniční kapitál má v jakékoliv zemi v době globalizace, pokud to vláda dané země dovolí, v duchu principů tržní ekonomiky zájem o čtyři věci: chce získat formou investiční pobídky co největší finanční podporu od místní vlády, zamezit vzniku či růstu domácí konkurence, získat co největší podíl z trhu a využívat v místě způsobilou, ale co nejlevnější pracovní sílu na nenáročnou málo placenou práci. Na druhé straně v každé průmyslové zemi, která chce být prosperující, svobodná a co nejvíce nezávislá, musí mít zodpovědná vláda zájem o co nejvíce domácích konkurenceschopných firem, tedy firem podnikajících s vysokou přidanou hodnotou lidského umu ve vlastních finálních výrobcích prodejných do celého světa. Jen tato cesta je v globální tržní ekonomice cestou k prosperitě, dostatečným příjmům, přebytkovým rozpočtům, vyšším mzdám a vysoké životní úrovni. Pokud pan prezident Jan Rafaj má hájit, dle všeobecného očekávání veřejnosti, prioritně český ekonomický zájem, bude muset projevit mimořádnou dávku osobní odvahy, nezávislosti a diplomatického umu. Problém dnešního složení představenstva SP ČR je i v tom, že někteří viceprezidenti vědomě a zcela záměrně matou veřejnost obhajobou a prosazováním korporátních zájmů, které vydávají za prioritní zájem české ekonomiky. Volají například po dostupnosti ještě více zahraničních dělníků pro montovny s velkou státní finanční podporou. Příklad gigafactory u Plzně pro realizaci podnikatelského záměru koncernu Volkswagen je pak vrcholem jejich arogance, nezodpovědnosti a klientelismu. Mnozí z nich se nestydí to prezentovat jako tzv. druhou průmyslovou transformaci, přičemž jim je jasné, že o odpovídající podporu ze státních (!) peněz se v duchu odvolání na princip rovných podmínek trhu přihlásí ihned další zahraniční firmy působící v Česku.

Co nyní považujete za nejvyšší potřebu, na které by se mělo shodnout co nejvíce českých podnikatelů, průmyslových firem či profesních organizací?

Přemýšlím, jestli mám být upřímný nebo zvolit diplomatickou nic neříkající všeobecnou odpověď, tak obvyklou u našich politiků, dnes už na všech úrovních správy věcí veřejných. Musí být u nás ještě hůře, aby lidé pochopili, že naše životní náklady a dluhy za nás nikdo platit nebude, a že cesta levného subdodavatelství nefinálních výrobků, na kterou nás zavedli v roce 1992 „překabátění“ činovníci komunistického režimu, k prosperitě nikdy nepovede. Musí se definovat a uzákonit „český národní zájem“. Tedy, proč se někomu podbízet levnou, neperspektivní, nekvalifikovanou prací se všemi negativními důsledky, když s ostatními můžeme soutěžit ve vlastních finálních výrobcích. Bude to bolet, ale jiná cesta neexistuje.

Řada ekonomů se zabývá dopady vládního konsolidačního balíčku. Jde o účinnou pomoc národní ekonomice, nebo se opět řeší marginálie, které jen zakrývají podstatu problémů?

Bavit se o 75 miliardách korun úspor ročně, a současně po dobu zhruba šesti let navyšovat meziročně dluh o dalších 300 miliard (včetně rostoucích úroků z půjček) je marginální diskuze, která je užitečná především pro to, aby někoho nenapadlo zveřejnit skutečnou „diagnózu“ českého průmyslu, který vykazuje absolutní ztrátu domácích finalistů, kontinuální daňové prázdniny a stálé spolufinancování zahraničních investic z domácích příjmů. Z toho je zcela zřejmé, kde se stala chyba a kdo je za to zodpovědný. Dnes už každý občan vidí, že i v době „vyrovnaných“ rozpočtů v posledních 30 letech jsme vědomě žili na dluh, neboť jsme část státních výdajů vždy uhradili z privatizačních příjmů. To je stejné, jako když prodáte dům s rodinným hospodářstvím, stanete se nádeníkem, přestěhujete se do nájemního bytu, kde svoje životní náklady hradíte také z prodeje domu a čekáte na zázrak, co se stane, až peníze z prodeje dojdou. To je srozumitelný popis našeho státního „hospodaření“ a my stále nasloucháme protagonistům takového hospodaření. To nemá nic společného s covidem ani s válkou na Ukrajině, je to jistota cesty do chudoby, závislosti a nesvobody.

Snad mírným povzbuzením může být nedávná zpráva ministerstva průmyslu a obchodu o tom, že Česko zaznamenalo v letech 2022 a 2023 nejvyšší růst inovační výkonnosti mezi státy EU. Je to jeden z hlavních parametrů úspěšné ekonomiky? Jaké jsou ty další?

Inovační výkonnost ekonomiky je jistě velmi důležitý parametr k dosažení prosperity. Druhou důležitou otázkou je, kdo je inovátorem a kdo má z inovační výkonnosti užitek, a to vzhledem k výše popsané struktuře průmyslu na českém území. Tato informace nasvícená pouze z jednoho pohledu má spíše charakter uklidnit společnost nic neříkajícím obecným argumentem v době rostoucího neklidu se stále se zvyšujícím deficitem státního rozpočtu a jeho dopady na životní úroveň občanů, když ve stejné době ministerstvo financí přišlo se sdělením, že dluh státu překročil 3 bilióny korun a je vysoká pravděpodobnost, že v dalších šesti letech se téměř zdvojnásobí. Realita domácího průmyslu je spíše v argumentu – kde není vlastní finální výrobek, není co inovovat! Nemohu, a nechci vystupovat jako erudovaný ekonom, ale kdo je dobrý hospodář, to mě život dokonale naučil. Hodně jsem se inspiroval také příklady Tomáše a Jana Antonína Baťových či přednáškami profesora Milana Zeleného.

Jak jste na tom s inovační výkonností ve firmě SOMA? Pokračujete mimo jiné v expanzi na trhu USA, kde jste vloni otevřeli nové technologické centrum?

Podnikání kohokoliv s vlastními finálními výrobky a službami technologického charakteru stojí a padá s inovacemi. Nikdo nekupuje včerejší noviny. Snažíme se být na trhu první s našimi originálními inovacemi přinášejícími tak konkurenční uživatelskou výhodu našim zákazníkům oproti jejich konkurenci. Trh USA je největší flexotiskový trh na světě a my jsme rádi, že se můžeme pochlubit nejen technologickým centrem v Atlantě, ale také získáním ceny FTA Innovation Award za oborovou inovaci roku 2022.

Letos na jaře jste uspořádali Den otevřených dveří v novém závodě v Lanškrouně. Jaké zázemí dnes nabízí nejen nový závod, ale celá společnost SOMA?

Je až neuvěřitelné, jak moderní architektonicky nadčasovou stavbou s pracovním prostředím ohleduplným k lidem a okolí zúročíte 30 let těžké práce na svém podnikatelském záměru s vlastním finálním výrobkem a službou prodejnými do celého světa. Současně tímto celé české společnosti v dnešní tíživé ekonomické situaci státu ukážete, jak nerentabilní a neperspektivní byla vládní hospodářská politika posledních třiceti let. Politika podporující opakovaně daňovými prázdninami i ohromnými finančními dotacemi na výstavbu nových závodů nebo rekvalifikaci pracovníků až na výjimky prakticky každou zahraniční firmu, které stačilo pouze k nám za transportní náklady přemístit část své nejjednodušší výroby. Naopak česká firma, chtěla-li získat investiční pobídku, si musela peníze nejdříve sama vydělat, pokud nepatřila do kategorie „vyvolených“ pro využití slabých míst v loupeži století – kupónové privatizaci.

Budete mít nadále ambici veřejně vystupovat a dávat i politikům či představitelům SP ČR zpětnou vazbu k tomu, co český průmysl skutečně potřebuje?

Ambici dávat zpětnou vazbu komukoliv, kromě sám sobě, jsem nikdy neměl. Lidem, jako jsem já, vadí, když z nás hlupáci nebo podvodníci dělají hlupáky. To se nedá a nesmí mlčet! Je mi jasné, že jedinec nikdy sám mnoho nezmůže, snad se postarat o sebe, rodinu, spolupracovníky a firmu. Pokud však zůstane ve společnosti dost občanské svobody, bude zvláště v těžších obdobích existovat poptávka po lidech, kteří budou nazývat věci pravými jmény a neuvěří tomu, co se rozumu příčí. Oni jediní jsou schopni ukázat cestu, rozhýbat věci, lidi a dovést společnost k prosperitě. Bude-li poptávka po zkušenostech z našeho podnikání, rád se celospolečenské diskuze, kudy vede cesta k dlouhodobé prosperitě zúčastním.

Průmysl Dnes